Projekt tří vrcholů

12.12.2019
projekt-tri-vrcholu

Kdo jsem?

Jmenuji se Martin Zhoř, jsem rodák z Třebíče a rád bych se s Vámi podělil o svůj běžecko-alpinistický Three Summits Project, který spočívá v překonání nejvyšších vrcholů 3 alpských zemí - Švýcarska, Francie a Itálie - na jeden zátah.

Už od malička se ve mně probouzela vášeň k přírodě a zejména k horám. I proto jsem se před 9 lety odstěhoval do francouzského města Chamonix, kde jsem začal pracovat na vysokohorské stanici na vrcholku Aiguille du Midi, v těsné blízkosti Mt. Blancu.

Vždy jsem si potřeboval dávat výzvy a odpovídat si na otázky. Minulý rok v létě mě napadlo vyběhnout již zmíněné vrcholy na jeden zátah, v co nejkratším čase. A tak vznikl projekt, který mi v jistých ohledech změnil život.

V termínu od 18. - 19. září 2019 jsem vystoupil a sestoupil z údolí na vrchol nejvyšších hor tří alpských zemí. Na jeden zátah jsem postupně zdolal Monte Rosu (Švýcarsko), Mont Blanc (Francie) a Gran Paradiso (Itálie). Trvalo mi to dohromady 34,5 hodiny, z toho 29 hodin na samotné výstupy a 5,5 hodiny na přesuny mezi údolími. Celková pěší vzdálenost byla v délce 103 km s převýšením 9700m. 

 

Jak to začalo?

Takzvané normální cesty na tyto hory trvají běžným turistům 2-3 dny. A cestu nahoru si většina z nich zkrátí lanovkou nebo se sveze zubačkou (vlak). Pro mě byla výzva jasná. Vystoupit na hory přímo z vesnice. Tedy od kostela. Výstupů na jednotlivé hory mám již mnoho, a proto jsem se rozhodl hledat výzvu větší. 

Na začátku léta 2018 jsem cítil, že potřebuji v brzké době zvednout laťku. To, co nejdříve vypadalo jako krátkodobý, byť bláznivý cíl, se nakonec rozvinulo v projekt, který trval rok a půl a posunul mě fyzicky i duševně zatím nejvíce v životě!

Loňské léto jsem se tedy nadšeně pustil do specifické přípravy. Propočítával jsem trasy, logistiku, výživu, trénink a podmínky. Velmi rychle jsem si uvědomil, že půjde o velmi komplexní záležitost. Právě o to mi ale šlo. Našel jsem výzvu, která mě zcela pohltila.

Na začátku září jsem se po několika týdnech příprav poprvé odhodlal do projektu Tří vrcholů. I přes to, že mi den před startem náhle otekl kotník a hned při prvním vyvýšení mě začaly bolet záda, mi bylo jasné, že do toho musím dát vše. Snad v tom zahrál velkou roli stres, nebo nedostatečná příprava.

Na silnici mezi Itálií a Francií se vyskytly komplikace, a tak jsem začal s vrcholem Gran Paradisa. Jde o nejkratší horu v rámci projektu, takže jsem po 4,5 hodinách seděl v autě na cestě k Mont Blancu, tedy druhé a rovněž nejvyšší hoře. Nešlo se mi špatně, ale záda již bolely nesnesitelně. Tempo se zpomalilo. Při sbíhání 3800m převýšení zpět do údolí mi myšlenka na poslední horu Monte Rosu se 46 km vzdálenosti přiváděla hrůzu. Nakonec jsem do Zermattu neodjel. Můj kamarád, který tam již čekal, hlásil bouřlivé počasí. Má záda v křečích a špatné počasí tedy rozhodly. První pokus nevyšel.

 

Mont_Blanc_=_na_vrcholu

Logistika

Při mém zpětném hodnocení první zkušenosti jsem byl koneckonců rád, že to napoprvé nevyšlo. Znamenalo to, že projekt je natolik obtížný a komplexní, že bude vyžadovat naprostou koncentraci a dokonalou přípravu. Na jednu stranu jsem si nebyl jistý, zda jsem si neukousl příliš velké sousto. Investovat více jak rok úsilí do něčeho, co pravděpodobně dává smysl jen vám, zavazuje. Ale na druhou stranu jsem cítil nadšení. Projekt mě tlačil, tělesně i duševně, za mé limity, což mi dávalo pocit, že rostu jako člověk.

Hlavním problémem bylo načasování projektu. Bylo správné opět čekat na brzký podzim? V září jsou podmínky často suché. Sníh je roztátý až do vysokých nadmořských výšek, trhliny v ledovcích jsou otevřené a často nekompromisně mění a prodlužují cesty. Počasí je však stabilnější. Je méně teplo, tím pádem i méně bouřlivo.

Naopak na jaře je na ledovcích stále hodně sněhu, což umožňuje napřímit cesty a neřešit tolik trhliny. Také cesta dolů by mohla být příjemnější. Běh ve sněhu méně bolí. A mě čekalo 50 km sestupu s 10 km převýšením. Původně jsem tedy plánoval další pokus na jaře. Koncem června měl můj trénink gradovat. Hory však měly jiný plán.  Velkou část května a června sněžilo nad úrovní 3000m. Metry sněhu a chladné teploty byly ideální na skialpové túry a sjíždění kuloárů. Ne však na běh po ledovci!

Začátkem července jsem učinil rozhodnutí, že projekt přeložím opět na září. Teploty během několika dní vystoupaly na 38 stupňů v údolí, na vrcholu Mont Blancu byla naměřena v těch dnech extrémní teplota +12 stupňů! Chůze, natož běh, po sněhu nepřicházela v úvahu. Bořil jsem se po hruď. 

Využil jsem tedy další týdny na trénink. Na Mont Blanc jsem vyběhl během léta čtyřikrát. Svůj oblíbený prudký svah na Planpraz nad mým bytem ve francouzském Chamonix, který měří pouhých 2,5 km ale s převýšením 1000 m, jsem do září vyběhl více než 70krát.

 

Monte_Rosa_=_vrcholový_hřeben

Druhý pokus

V září se počasí konečně začalo lepšit. Časté bouřky mi však komplikovaly situaci. Pokud lezete jednu horu, tak už se odpoledne většinou nacházíte dole v údolí nebo v bezpečí na chatě. Já měl ale v plánu tři hory a potřeboval jsem stabilní počasí aspoň dva dny. Druhý zářijový týden jsem věděl, že je potřeba udělat konečné rozhodnutí. Hrozilo, že přijde čerstvý sníh. Vzal jsem si týden dovolenou a modlil se, ať podmínky vyjdou. 

Materiál byl připraven a ve formě jsem se cítil také. Okolo mě byl tým, který mě podporoval. Na Monte Rosu jsem na poslední chvíli sehnal parťáka. Rozbitý ledovec a technický vrcholový hřeben jsem nechtěl absolvovat sólo. Wendi, Rakušan z Vídně, mi měl stačit v rychlém tempu. Čekal na mě až na ledovci 15 km od Zermattu. Jordan, alpinista a kameraman měl být na Mont Blancu se zásobou vody a s dronem na pořízení několika záběrů. Morgan, kolega z práce a fotograf na Gran Paradisu čekal s lanem. Několik set metrů těžce trhlinového terénu mě strašilo. Do týmu patří také Megane, kamarádka z Chamonix, která mi dělala řidičku.

Píše se 18. září 2019. Je 11 hodin dopoledne a já vyrážím od kostela v Zermattu. Nejdelší a nejkomplexnější hora projektu je pro mě největším otazníkem ze všech tří. Celková vzdálenost se kvůli podmínkám natáhla na hrozivých 46 km s celkovým převýšením 3900m. Čekají mě technické pasáže ve výšce nad 4600m a sestup zpět dolů ve tmě. Vzhledem k tomu, že v Zermattu dbají na ochranu prostředí, auto mě bude čekat v Taschi, ve vesnici o 10 km níže v údolí. Abych neztrácel čas, mám s sebou silniční kolo, kterým po sestupu sjedu k autu. Nechávám ho v lese 3 km nad Zermattem. Kilometry rychle ubíhají. Soustředím se na to, abych příliš nepřepálil tempo, jedl a pil pravidelně. Trasa kopíruje slavný červený vláček s výhledem na Matterhorn. Po hodině a půl se konečně dostávám nad údolí ledovce Gorner, který stéká z masívu Monte Rosy. Její nejvyšší vrchol Dufourspitze je jasně vidět v dálce na horizontu. 

Odpolední slunce mě pálí, jdu na lehko v tílku a kraťasech. V batohu si nesu běžecké kalhoty a bundu. Péřovou bundu a rukavice mám pro případ, že se budu muset z nouze zastavit. Dokud se hýbu, stačí mi jedna vrstva. 

Po 15 km a 2000m převýšení, se pod ledovcem setkávám s Wendim. Rychle se převléknu, srkám colu a nasazuju mačky. Cukry jdou přímo do krve. Cítím se dobře, ale jsem teprve na začátku. Po pěti minutách vyrážíme. Wendi nasazuje ostré tempo, musím ho brzdit. Stoupáme po sněhem zapadané stopě. Trhliny nervózně přecházíme. Na naší straně hory není v této části sezóny nikdo.

U vrcholu se srocují černé mraky, ale v této chvíli už věřím, že počasí vydrží. Musí!
Po hodině a půl stoupání začínáme zdolávat vrcholový hřeben. Není obtížný, ale srázy po obou stranách úzkého a skalnatého hřbetu nedovolují ztrátu koncentrace. Na vrchol dolézáme v 18:00, zhruba 7 hodin po tom, co jsem vyrazil ze Zermattu. Není čas na dlouhou přestávku. Chci mít za sebou tuto technickou část a seběhnout ledovec, než se úplně setmí. 

Nádherný západ slunce ozařuje hory kolem nás a Matterhorn v dálce. Fyzicky se cítím dobře. To, co je přede mnou, je těžko představitelné. Soustředím se na přítomnost. Neudělat chybu a vyhnout se trhlinám. Jíst, pít, běžet. Nic víc, nic míň.

Pode mnou svítí světla Zermattu. Zbývá mi 20 minut ke kolu. Wendi zůstal vzadu za mnou. V těžkých botách mi už nestačil. Loučíme se pár slovy. Známe se dva dny, ale intenzita těchto dnů stačila na vytvoření kamarádského pouta.  Po 12 hodinách projíždím na kole ulicemi Zermattu. Lidé se na mě udiveně dívají. Čelovka, běžecké oblečení a batoh s cepínem jim moc nejdou na rozum. Cesta do Chamonix autem trvá dvě a půl hodiny. Snažím se co nejvíce jíst. Spát se mi nechce. Konverzace s Megane mi pomáhá přijít na jiné myšlenky a odpočinout si od stresu, z toho, co na mě čeká.

Mt_Blanc_=_pod_chatou_Valot

Je hluboká noc a v údolí Chamonix je mlha. Vyrážím od kostela v Les Houches. Čeká mě cesta na Mont Blanc přes Gouter. 3800m převýšení na celkových 36 km. Trasu znám nazpaměť. Jaké tempo mám nasadit? Nechci na horu „pouze“ vystoupit pomalým tempem. Mým cílem je zjistit, zda tělo vydrží tři rychlé výstupy za sebou. 

Po čtyřech a půl hodinách vystupuji k chatě Gouter. Míjím alpinisty, kteří vyrazili před úsvitem z chaty. V nohách mám již více jak 60 km. Z posledních 1000m na vrchol si moc nepamatuji. Snažím se o co nejrychlejší tempo. Ranní slunce hřeje, ale silný vítr a mráz mě ochlazují. V péřovce se snažím vyhnout hypotermii. 

Konečně vrchol. Po šesti a půl hodinách výstupu. Mont Blanc je majestát Alp. Na horizontu vidím Monte Rosu, na jejímž vrcholu jsem stál včera večer. Udělám pár fotek, ale ruce mi okamžitě mrznou. Vítr je silný a umocňuje mráz. Sbíhám opatrně vrcholový hřeben, kde mě zakopnutí o mačky málem pošle do údolí 2000m níže. Jordan mě točí s dronem. Dává mi napít coly a sbíhá kousek se mnou. Poté sletí do údolí padákem.

Sbíhám a snažím se mluvit na své bolavé nohy. Možná to pomůže. Na chatě Gouter si rychle dávám polévku. Došla mi energie. 15 minut je sice krátká doba, ale ztuhnu natolik, že téměř lituji, že jsem se zastavil. Naštěstí zbytek sestupu rychle uběhne. Ve sluchátkách mi hrají dokola tři oblíbené písničky. Nemám sílu na nové vjemy, jsem jako v transu. 

Po 11 hodinách výstupu a sestupu na mě čeká Megane u auta. Rychle nasedáme a vyjíždíme. Sním pouze omeletu. Žaludek nechce více přijmout a mám ani ne jednu a půl hodinu na strávení. Piji pouze colu a redbull. V nohách mám již 82 km a 7600m převýšení. Nikdy předtím v životě jsem nezaběhl více najednou. Zbývá mi dost sil na poslední horu?

Gran Paradiso je nejmenší ze všech třech hor. Je to však stále 2100m převýšení na 21 km vzdálenosti. Vyrážím. Někde na Monte Rose jsem si narazil chodidlo. Nevšiml jsem si, že mezitím nateklo. Bolí znatelně při každém kroku. Naštěstí mám s sebou paralen, který zabírá. Tempo se zpomaluje, cítím se prázdný a bez energie. Ale nezastavuji. Pro tohle jsem do toho šel. Poznat své limity, překonat sám sebe. Dokončím to.

Monte_Rosa_=_sestup

Pod ledovcem na mě čeká kamarád Morgan. Dělá pár fotek a navazuje mě na lano. Ledovec je v nižší části dost rozbitý a trhliny otevřené. Jsem rád za společnost. Slunce nám za zády začíná zapadat. Posledních 300m na vrchol jdu sám. Morgan zůstává pod posledním výšvihem a bude fotit.

Zrychluji. Chci poslední stoupání vylézt ve svém stylu. Srdce už je příliš unavené a nechce zrychlit. Skoro se pozvracím z přehnaného tempa. Vidím vrchol a v transu nemyslím na nic jiného. Dolézám na vrcholovou skálu, kde na mě čeká socha Madony. Poslední paprsky slunce mě ozařují, a v dálce Mont Blanc a Monte Rosu. Jsem tady sám a do očí mi vhrknou slzy. Ještě mě čeká sestup, ale tento okamžik je magický a užívám si ho plnými doušky.

Po celkových šesti hodinách a v hluboké tmě dobíhám na parkoviště v italském Valsavaranche pod Paradisem. Začal jsem v Zermattu před 34,5 hodinami, na třech horách jsem strávil 29 hodin a 5,5 hodiny na přejezdech autem. Celkových 103 km a 9700m převýšení je bilance, které mám po více než dvou měsících stále problém uvěřit.

Fotky Projekt tří vrcholů

Súvisiace články:

Diskusia

TOP Partneri

https://www.sloger.sk Eshop davorin.sk www.adamsport.eu Eshop davorin.sk JM SPORT Adam Sport - Kreuzspitze GT

Podpor Vetroplacha

Odporúčame vidieť

Partneri